1. ÚVOD

Dny běží, roky utíkají a lidé i události odcházejí do nenávratna … Kdo bude vyprávět našim potomkům, kde byly jejich kořeny, kde všude mají své příbuzné, jak se žilo ve dvacátém století?

Proto jseme se pokusili – my dosud žijící Mervartovi – shromáždit a sepsat alespoň útržky z osudů našich prarodičů, rodičů, sourozenců i nás samotných, dokud ještě můžeme zavzpomínat a převyprávět životní příběhy s přáním, aby si naši potomci se zájmem pročítali kousek historie našeho rodu.

My jim můžeme jen popřát šťastnou budoucnost a doufat, že se mezi nimi najde nadšenec, který bude v naší práci pokračovat.

Marta Bučková

Dobruška 2009

2. RODOKMEN RODINY MERVARTOVY

3. ŽIVOTOPISY SOUROZENCŮ MERVARTOVÝCH

3.1 JOSEF MERVART

(6. 9. 1893 – 10. 3. 1915)

Strýc, kterému říkali Pepa, se vyučil u svého otce krejčovskému řemeslu. Jenže dříve, než mohl založit rodinu, vypukla 1. světová válka a on musel narukovat na vojnu. Pro záchranu rakousko – uherského mocnářství byl poslán bojovat na ruskou frontu do Haliče. Padl – podle dopisu vojenské správy – 10. března roku 1915, tedy na samém počátku této nesmyslné války. Záminkou k ní byl atentát na arcivévodu Ferdinanda v bosenském Sarajevu.

Všem obětem krutého zabíjení – nevinným chlapcům i otcům od rodin – byly roku 1918 ve všech obcích postaveny takzvané “pomníky padlých” s vyrytými jmény hrdinů. V Dobrušce stojí u městského parku a najdeme tam i jméno Josef Mervart.

Málokdo z mladých už ví, proč tam vlastně stojí, děti si kolem něj hrají na schovávanou. V sedmdesátých letech u nich stávali čestnou stráž skauti, po jejich zákazu pak pionýři a v současnosti, 28.října, ve výroční den vzniku samostatného československého státu, kladou už jen představitelé měst a obcí k těmto pomníkům věnce. Zmařené životy se ale vrátit nedají...

3.2 VÁCLAV MERVART

(22.5. 1895 – 27.9. 1945)

Václav byl druhým synem krejčího Josefa Mervarta a Anny, rozené Hartmanové z Domašína u Rychnova nad Kněžnou. Pracoval jako dělník v pivovaře v Dobrušce. Byl dvakrát ženatý. Z prvního manželství s Annou Netíkovou z Dobrého (zemřela roku 1928 ve svých pětatřiceti letech na tuberkulózu plic) měl syna Josefa. Další rok prožil jako vdovec, ale roku 1929 se oženil s Anežkou Effenberkovou, tovární dělnicí z Domašína u Dobrušky. Z tohoto manželství se roku 1932 narodila dcera Jiřina. Bydleli v jižní části nově postaveného dvojdomku se zahradou (1928) v ulici Příčnice čp. 600.

Veškerý svůj volný čas věnoval chovu drobného zvířectva a ptactva, také včelařil. Doma v chlívku choval sánské kozy a obecního kozla. I to byl určitý přivýdělek v době krize a později za války a Protektorátu. Brzy po osvobození – v září 1945 – zemřel. Měl vodu na plicích, a protože tenkrát nebyla antibiotika, nebylo mu pomoci. Na jeho nemoc mělo vliv i pracovní prostředí – pivovarské sklepy.

3.3 MARIE MERVARTOVÁ

(21.2.1897 – 19.1. 1978)

Teta Mařenka byla jedinou dívkou mezi šesti chlapci – sourozenci. Od dětství pomáhala mamince Anně s dětmi a s péčí o domácnost. Byla velmi bystrá, dobře se učila a ráda se později ve vzpomínkách vracela ke svým oblíbeným učitelkám, zpívala a recitovala. Ovšem na studia nebylo ani pomyšlení. Maminka byla často nemocná, a když nakonec r. 1928 zemřela, Marie se ani neprovdala, starala se o bratry, kteří ještě byli doma, a také dosloužila až do smrti svému otci. Pracovala jako pomocná úřednice ve Stuze.

Na konci života zůstala v domku na Příčnici čp. 599 sama, ovšem osamělá nebyla. Pomáhali jsme jí se vším, co potřebovala. Její neteř Jiřka Forejtková, bydlící v sousedství, se jako zdravotní sestra starala o její neduhy – tetu totiž sužovaly bércové vředy. Helenka, manželka synovce Pepy, se u ní také často zastavovala na popovídání a nikdy nezapomněla přinést něco dobrého ke kafíčku. Můj manžel Lojzík jí nosil nákupy, staral se o topení. Chodily za ní i děti, pro které měla ve svém pokojíčku pod postelí schované hrušky máslovky a zlaté renety, které po jednom balila do hedvábného papíru a ukládala do lísky. V kuchyni za dveřmi stál starý příborník, plný starých krásných “pokladů”, o kterých ráda vyprávěla. Bohužel se nechala napálit od podvodníků a o své nejkrásnější kousky přišla. Na porcelánové hrníčky s výjevy z Prodané nevěsty pak už jen vzpomínala. V posledních letech však už byla nedůvěřivá ke všem blízkým kolem sebe a péče o ni nebyla jednoduchá.

Svou poslední zimu strávila u nás v bytě v Javorové ulici.

Po celý život měla Mařenka problémy se srdcem. Jezdila do lázní Poděbrady, ale nakonec jí srdíčko vypovědělo službu. Zemřela bez trápení, rychle a dožila se požehnaných jedenaosmdesáti let.

3.4 ALOIS MERVART

(20.12.1898 – 16.4.1929)

Lojzík byl talentovaný muzikant, učil se hrát u kapelníka pana Maisnera na trubku. Na jeho doporučení se stal členem hudby Hradní stráže v Praze, což bylo pro chlapce z Dobrušky významné postavení.

Dochoval se jeho vojenský zápisník z let 1917 – 1919, kam si jako desátník střeleckého pluku č. 11 v Jičíně na sklonku 1. světové války zapisoval – mimochodem nádherným krasopisem – různé verše a písně. Podle jejich výběru soudím, že strýc byl jemný, citlivý, romantický člověk, jak už hudebníci bývají.

Bohužel ho zasáhla těžká zhoubná nemoc. Po náročné operaci lebky, kdy mu byla část kosti za uchem nahrazena zlatým plátem, se jeho zdravotní stav zhoršoval tak, že nesnesitelné bolesti ho nakonec dohnaly k dobrovolné smrti zastřelením. Zemřel zjara roku 1929 jako rotmistr Hradní stráže v Praze.

Byl to prý v Dobrušce 20. dubna slavný státní pohřeb. Přijela delegace z Prahy a čestná rota mu vzdala salvami vojenskou poctu. Hrála plukovní hudba z Hradce Králové.

Škoda mladého života. Nestihl uskutečnit nic z toho, o čem ve svém zápisníku snil...

3.5 ANTONÍN MERVART

(13.4.1902 – 17.3.1971)

Toník se narodil v Dobrušce v Domašínské ulici jako páté dítě. Otec vydělával jako krejčí a maminka kromě starostí o děti a domácnost také v živnosti pomáhala.Po měšťanské škole a vyučení pracoval jako soustružník v dobrušském strojírenském závodě na Zastavilce.

Roku 1928 se oženil a když se rodina rozrostla o 4 děti, nastěhoval se do nově postavených obecních činžovních domů – Příčnice 671. Koncem války utrpěl v práci úraz, kvůli kterému tam nemohl dále pracovat. Nastoupil proto jako poštovní zřízenec u pošty v Dobrušce. Léta byl i členem Sboru dobrovolných hasičů.

V padesátých letech se na Ostravsku začal budovat hutní průmysl a chyběli tam pracovníci všech profesí. Proto tam musely podniky z Čech a Moravy posílat své zaměstnance jako brigádníky. Tak se stalo, že byl nějaký čas průvodčím tramvaje u Dopravního podniku Ostrava. V roce 1954 přijal nabídku dělat správce v dobrušské sokolovně, která tehdy sloužila také jako kino. Spolu s manželkou se starali o veškeré práce kolem tohoto objektu.

Když jeho manželka náhle v roce 1958 zemřela, nestačil sám na všechny práce a výchovu dětí. Proto se k němu časem přistěhovala vdova Žofie Salomonová z Ostravy Radvanic s dcerou. V šedesáti letech odešel do důchodu, ale příležitostně ještě pracoval jako vrátný v různých dobrušských závodech (Stuha, Adast, Okresní stavební podnik).

V té době se přestěhovali ze sokolovny do jednopokojového bytu v 1. patře domu na tehdejším Malém náměstí č.45. Byl to starý dům s tlustými zdmi, dlouhou pavlačí a společným suchým záchodem na jejím konci. Když se chystala rekonstrukce domu, odstěhovala se rodina opět na Příčnici, jen do jiného vchodu.

I když svůj život prožil Toník střídmě a netrpěl žádnými vážnými chorobami, prodělal pár infarktů. Na sklonku života se pak u něj projevila cukrovka. Dožil se 69 let.

3.6 FRANTIŠEK MERVART

(11.2.1910 – 28.10.1978)

František se narodil jako starší z dvojčat. Vyučil se strojním zámečníkem u firmy Slavík-Vaněk, kde se vyráběly zemědělské stroje, například šrotovníky. Bydlel s rodiči a staršími sourozenci nejprve v Domašínské ulici, roku 1928 se celá rodina nastěhovala do vlastního dvojdomku v ulici Příčnice. Jeho největším koníčkem byl chov holubů – pštrosů, ale choval i králíky a slepice.

V srpnu roku 1933 se oženil s Josefou Řehákovou, dcerou panského hajného z Ledec u Třebechovic pod Orebem. Vychovali spolu 4 děti, z nichž nejstarší – Fanoušek zemřel v sedmi letech na otravu krve po úrazu nožičky.

Dcera Marta (1935) pracovala až do důchodu ve školství jako učitelka. Syn Pepík (1942) se stal také učitelem a nejmladší Zdeňka (1951 – 1995) se vyučila tkadlenou, později při zaměstnání vystudovala Střední ekonomickou školu v Plzni.

Dokud byly děti malé, byla manželka v domácnosti a pomáhala tchánovi se šitím pánských obleků. Protože byla absolventkou obchodní školy, vystřídala po roce 1945 různá úřednická zaměstnání, mimo jiné byla i zdravotní referentkou ONV v Rychnově nad Kněžnou nebo tajemnicí Okresního výboru lidové strany v Dobrušce.

V padesáti letech vážně onemocněla a roku 1962 zemřela na rakovinu pobřišnice.

František se později podruhé oženil s paní Jiřinou Hronkovou z Ostravy. I ta po deseti letech zemřela na rakovinu.

Ve vyšším věku měl zdravotní problémy s cukrovkou a bércovými vředy, jeho organismus trpěl i nadváhou, proto musel změnit zaměstnání. Až do důchodu pracoval jako strážný ve firmě, kde se vyučil, jenže nyní už znárodněné a s názvem Strojní a traktorová stanice. I v důchodu pak pracoval jako vrátný v Adastu a přímo v práci ho postihl kolaps oběhového systému. Roku 1978 ve věku 68 let zemřel na embolii.

3.7 JAN MERVART

(11.2.1910 – 26.5.1924)

O strýci Jeníčkovi toho vím velmi málo. Byl mladším dvojčetem mého otce Františka a byl tělesně postižený. Měl křivou páteř. Dožil se pouhých 14 let a zemřel na zápal plic.

Teta Mařenka vyprávěla, jak k tomu došlo:

Chlapci prováděli různé nezbednosti a mimo jiné také lidem zvonili na domovní zvonky. Pak se schovali a sledovali, jak se napálení lidé zlobí. Provedli to také kostelníkovi, panu Slavíkovi. Jenže ten se schoval za dveře, a když se znovu ozval zvonek, rozběhl se za hříšníky. Jeníček utíkal, co mu nohy stačily, ale vzhledem ke svému postižení to měl obtížnější než ostatní. Kostelník ho sice nechytil, ale chlapci se „zpěnila krev“ (cituji tetu Marii) a do rána dostal vysokou horečku . Tenkrát ještě nebyla antibiotika a jeho oslabené tělo svůj boj o život prohrálo.

Jeho smrt rodina kostelníkovi vyčítala celý život.

Bůh suď!

4. Z NAŠICH VZPOMÍNEK

4.1 MARTA BUČKOVÁ

Nar. 1935, dcera Františka Mervarta a Josefy, rozené Řehákové

„Chtěla bych nejdříve zavzpomínat na dědu, krejčího Josefa Mervarta. S babičkou Annou se oženil ještě v 19. století roku 1893 v Opočně. Oba tehdy bydleli v Semechnicích. Nějaký čas pobývali i v Třebechovicích pod Orebem, pak v Dobrušce v Domašínské ulici, až se roku 1928 nastěhovali do své části nového dvojdomku na Příčnici čp. 599 v Dobrušce. Bydleli jsme u nich v nájmu, takže jsem už odmala poslouchala jeho vyprávění, hlavně vzpomínky z 1. světové války, z jeho válčení na Piavě na italské frontě. Zajímavá byla i jeho profesní kariéra. Vyučil se krejčovskému řemeslu ve svých rodných Hořicích, ale hned potom ho otec – obuvník poslal s „vandrovní knížkou“ do světa na zkušenou. Proputoval celé mocnářství a sbíral zkušenosti u různých mistrů. Nám dětem ukazoval tu knížku s mnoha zápisy a je velká škoda, že se nedochovala!

Už tenkrát byl děda drobnější postavy, ale výrazný byl jeho ryšavý knír. Vlastně ani nevím, jak se těm vousiskům správně říkalo, ale když přemýšlel nebo byl v rozpacích, jejich konce si nakrucoval. Také jsme si často prohlíželi jeho dlouhou dýmku. Neodmyslitelně k němu patřila, stejně jako vůně, která se z ní linula, když „bafal.“ Zato když z ní vyléval močku, to jsme utíkali!

V sednici nad pracovní deskou položenou na čelech postele visela na zdi celá léta klec s kanárkem. Ptáci se měnili, ale rituál čištění a krmení jsme pozorovali se zatajeným dechem často. A ten krásný zpěv! Dědovi se při něm lépe pracovalo. Babička Anna si pohodlí nového domku neužila. Zemřela ještě v roce 1928 na tuberkulózu. O dědu a jeho domácnost i o sourozence ještě bydlící doma se starala dcera Marie. Bydlela vedle sednice v pokojíčku.

Ke konci života dědovi mozek přestával sloužit. Z jídla vytahoval brouky a moc se zlobil, když jsme mu tvrdili, že tam žádní nejsou. Oslavil s námi své dvaadevadesáté narozeniny, těch dalších se jen o měsíc nedožil. Zemřel v roce 1962. Měl pohřeb v únoru, moje maminka jen o tři měsíce později – v květnu téhož roku. Bylo to smutné období …

A teď něco o mně. Přišla jsem na svět jako sedmiměsíční nedonošené mimino. Porodní bába Petrová mě honem pokřtila, že se rána nedožiju. Inkubátor nebyl, tak mě „dopékali“ po každém vaření v troubě kachlových kamen. Bylo podezření na měknutí kostí (ještě že ne mozku), tak mě na půl roku hospitalizovali v Praze na klinice prof. Brdlíka. Už mi byl rok, když si mě rodiče přivezli domů. Měla jsem prý hubené tělíčko, velikánská kukadla a na hlavě „kohouta“ z vlasů. Přežila jsem.

Školní léta jsem prožívala v době 2. světové války. Z 1. republiky si pamatuji jen lákavou chuť banánů a čokoládových trubiček. Za německého protektorátu se nedováželo ani jižní ovoce, ani kakao.Všechno jídlo bylo na lístky, oblečení na tzv. šatenky. S hrůzou vzpomínám na punčochy, strašně štípaly a při vyučování jsem si z nich vytahovala třísky. Prodávalo se odstředěné mléko, téměř modré, na chleba jsme si mazali umělý med, vařili doma ze řepy sirob a dokonce i z kostí mýdlo. Všeho byl nedostatek, takže kvetla šmelina Za máslo dávali lidé sedlákům na vesnici cennosti, protože protektorátní peníze nikdo nechtěl. Občas nám přivezl něco na zub maminčin bratr Josef Řehák z Pasek. Ona mu za to pomáhala při žních na poli.

Ráda vzpomínám na zimní večery. Okna musela být zatemněná, aby spojenecké svazy bombardovacích letadel náhodou neshodily nám i německým okupantům na hlavu nějakou tu bombu. Sesedli jsme se kolem kulatých kamínek – bubínku a povídali si, co den přinesl. Ten pocit sounáležitosti a rodinného štěstí - jak se mně tenkrát zdálo - mi dnes žádná televize nenahradí. O dva roky starší bratr Fanoušek v roce 1940 zemřel, následovaly dva roky smutku jen ve třech, ale pak se v roce 1942 narodil bráška Pepík. Plenky měl ze starých cích, kočárek z druhé ruky, ale bylo zase veselo. Pyšně jsem ho vozila po našem chodníku. Tatínek často přijel na kole z práce a přes oko měl obvaz. To při soustružení zabloudila kovová tříska a otec musel jet do Náchoda k očnímu lékaři. Vracel se jako Žižka – s černou páskou přes oko.

Nebyly to lehké roky. Za poslech zahraničního vysílání rozhlasu z Londýna či Moskvy následovaly kruté tresty, zvláště po atentátu na říšského protektora R. Heydricha popravovali Němci české vlastence ve velkém a mnoho lidí i celých rodin hynulo na popravištích a v koncentračních táborech – i z Dobrušky. Ze všech deportovaných Židů se vrátil po osvobození jen jediný, pan Fantl. A přece jsme poslouchali dr. Edvarda Beneše i ministra zahraničí v exilové vládě Jana Masaryka. A to byly krátké vlny „ vykuchané „ a rušičky pracovaly na plné obrátky. Zato květen roku 1945 a osvobození Rudou armádou jsme nadšeně vítali! Škoda, že okupace naší země spojeneckými vojsky Varšavské smlouvy v roce 1968 po tzv. Pražském jaru zpřetrhala přátelské vztahy, které jsme měli se sovětskými lidmi. Ale to už je politika a my nepíšeme učebnici dějepisu.

A jak šel život dál? Povinnou školní docházku jsem ukončila v roce 1950 a pokračovala ve studiu na Pedagogickém gymnáziu v Hradci Králové. Po maturitě jsem pět let učila v Novém Městě nad Metují a přitom dálkově vystudovala Vyšší pedagogickou školu. Mezi tím jsem se roku 1957 provdala za Aloise Bučku z Krakovan u Piešťan na západním Slovensku. On studoval také v Hradci Králové. Před narozením první dcery Hany (1959) mě přeložili na Základní devítiletou školu do Dobrušky. V roce 1961 se narodila druhá dcera - Lubomíra. Manžel vystřídal různá zaměstnání se slibem získat pro rodinu byt, protože jsme všichni čtyři bydleli v dvojdomku na Příčnici v jediné podkrovní místnosti bez příslušenství. Nakonec se podařilo, bydleli jsme v Javorové ulici, pak Za Univerzitou, a nakonec otec po smrti své sestry Marie a po finančním vyrovnání s oběma sourozenci dovolil, abychom dům na Příčnici 599 přestavěli, rozšířili a spolu s ním užívali. Nastěhovali jsme se v roce 1982, ale tatínek se toho už nedočkal.

Roky utíkaly, dcery dorůstaly. Hana vystudovala Pedagogickou fakultu olomoucké univerzity a pracuje jako učitelka anglického jazyka v Prostějově. Má dceru Kateřinu (1983), která dokončila bakalářské studium ekonomie v angličtině a nyní při dálkovém magisterském studiu učí na Gymnáziu v Přerově. Luba po maturitě na Střední pedagogické škole v Nové Pace pracovala jako učitelka a později jako ředitelka mateřské školy v Praze, kam se provdala. Nyní vykonává práci úřednice. Její manžel Mirek podniká v nákladní dopravě. V Lohenicích u Přelouče si opravili venkovské stavení a slouží jim nejen k rekreaci. Její syn Martin (1982) je po studiích projektovým manažerem a dcera Veronika (1989) po absolvování střední ekonomické školy studuje vyšší odbornou školu se sportovním zaměřením. Sport je jejím velkým zájem, je vicemistryní světa v aerobiku z roku 2006, cvičí i skupinu talentovaných děvčátek.

My s manželem stále bydlíme v mém rodném domku v ulici Na Příčnici (má už pozměněný název) a důchodové roky trávíme svými zálibami: cestováním, kulturou a prací na zahrádce. Zdraví nám jakž takž slouží – manžel má endoprotézy obou kolenních kloubů, já zase operovanou páteř, ale mohlo by to být i horší! Jen aby nám to ještě nějaký ten rok vydrželo...

4.2 JOSEF MERVART

Nar. 1942, syn Františka Mervarta a Josefy, rozené Řehákové

Narodil jsem se 25.10. 1942 v Dobrušce, Příčnice 599. V roce 1948 jsem začal chodit do 1. třídy národní školy pod kostelem. 8. třídu jsem ukončil závěrečnými zkouškami roku 1956 a nastoupil ke studiu do 1. ročníku Pedagogické školy v Hradci Králové. Po maturitě (1960) jsem začal učit na Základní škole v Broumově. V letech 1961 – 1963 jsem sloužil vlasti u Pohraniční stráže, po návratu jsem působil na téže škole. Roku 1962 jsem se oženil s Boženou Daňkovou z Broumova – Olivětína. Narodila se nám dcera Šárka (1964) a syn Marek (1968). V letech 1970 – 1975 jsem působil jako učitel na Základní škole v Teplicích nad Metují, poté jako člen stavební skupiny JZD Martínkovice a později ve Státním statku Teplice nad Metují.V roce 1982 jsme se s manželkou rozvedli a v témže roce jsem se odstěhoval do Mostu. Nastoupil jsem tam opět jako učitel ZŠ. V roce 1986 jsem se oženil s paní Marcelou Vondráčkovou (1948). Na škole jsem působil do r. 2006,kdy jsem odešel do starobního důchodu.

Dcera Šárka pracuje jako inspektorka bezpečnosti práce a z prvního manželství s policistou Pavlem Tylečkem má dceru Moniku (1988). Z druhého manželství s konstruktérem Pavlem Baarem má dceru Petru (1996) a v roce 2008 se vdala potřetí za Vladimíra Seiferta, který pracuje jako údržbář v balírně ryb v Londýně. Syn Marek žije s družkou Renatou Palackou. Má dceru Nikolu (2006).

A teď po strohých faktech několik zajímavostí.

Dětství jsem prožil spolu s ostatními vrstevníky při hrách na Příčnici, Verneráku, Poddomí a v Provozské stráni. Školní léta proběhla v bojích s Křovičáky, Puličáky, Doláky. Akce s prakem a vzduchovkou se občas neobešly bez ruční domluvy s otcem nebo sousedy. Léta studentská moc veselá nebyla. Pobíral jsem sociální stipendium 70,-Kčs. Vojna proběhla bez problémů, byl jsem tenkrát hrdý na to, že sloužím na státních hranicích. V roce 1962 se moje exmanželka vsadila se svou sestrou o láhev vína, že během dovolenky z vojny mě dožene k oltáři. Podařilo se, ale víno stejně nedostala. Po návratu z vojny jsme bydleli u manželčiných rodičů. Měli hospodu a mě tam před i po vyučování čekala spousta práce.

Roky 1968 – 1969 poznamenaly můj život do budoucna. Po Pražském jaru přišlo vystřízlivění:

v roce 1970 jsem byl z trestu přeložen na školu do Teplic nad Metují, údajně pro mé názory na okupaci republiky spojeneckými vojsky Varšavské smlouvy. O pět let později mne jako protisovětský, protikomunistický a protisocialistický živel vyhodili ze školství úplně. Když jsem se rozvedl, pokusil jsem se dostat zpátky do školy. Napsal jsem jedenapadesát žádostí na všechny odbory školství ONV v ČSR. 45 okresů mě nepřijalo, jeden neodpověděl vůbec a pět si vyžádalo mé kádrové materiály. Nakonec mě přijal okres Most, přidělili mi byt a v tomto městě šťastně žiji dodnes.

4.3 ZDEŇKA ŠVECOVÁ - VÁCLAV ŠVEC

Nar. 1951, zes. 1995, dcera Františka Mervarta a Josefy, rozené Řehákové
Václav nar. 1953

Narodila se čtyřicetileté mamince a byla prvním dítětem umístěným v dobrušských jeslích. Následovala mateřská škola a pak povinná školní docházka. Po jejím ukončení se vyučila tkadlenou ve Stuze. Protože jí v jedenácti letech zemřela maminka a otec se znovu oženil, měla snahu se co nejdříve osamostatnit a založit svou vlastní rodinu. Vdala se roku 1969 za Jiřího Hesouna a po několika letech bydlení s manželovými rodiči v Moravské Třebové se přestěhovali do vlastního domku v Plzni. Narodili se jim synové Jiří (1970) a René (1972). Starší syn vystudoval střední potravinářskou školu a je zaměstnán jako laborant v Plzeňském Prazdroji. Jeho manželka Ivana (1974) je prodavačkou. Jejich dcera Lucie (1993) studuje Střední zdravotní školu v Plzni, syn Jakub (1996) navštěvuje základní školu. Rodina si koupila domek ve Zbůchu u Plzně a tam bydlí.

Zdenin mladší syn René je vyučený biochemik pro mlékárenskou výrobu a složil maturitu na Integrované střední škole v Táboře, obor potravinářský průmysl. Nyní studuje Pedagogickou fakultu ostravské univerzity – obor učitelství odborných předmětů se zaměřením na obchod a služby. Pracoval v Západočeských mlékárnách v Plzni, později jako vedoucí oddělení Globusu v Opavě – tam rodina v roce 1999 získala byt – a nyní je ředitelem hypermarketu Globus v Ostravě. Jeho manželka Tereza (1978) pracuje jako učitelka mateřské školy. Vystudovala dvě střední školy (ekonomickou a pedagogickou a ukončila bakalářské studiun na Slezské univerzitě – obor informační studia a knihovnictví). Nyní při zaměstnání pokračuje v navazujícím studiu magisterském. Mají dvě dcerky: Natálku (1998), žákyni základní školy, a Johanku (2003), ta navštěvuje mateřskou školu.

Zdenin manžel Jiří pracoval jako topenář a svářeč. S pracovní skupinou jezdil po republice, rok pobýval i v Alžírsku. Nakonec to vedlo k odcizení manželů a v roce 1982 se rozvedli.

Ještě téhož roku se Zdena znovu provdala. Manžel Václav Švec (1953) pracoval stejně jako ona na plzeňské poště. Byl to jeho vedlejší pracovní poměr (šetřil na byt), jinak byl zaměstnán jako revizní a bezpečnostní technik v Krajském podniku pro film, kulturu a estrády. Podnik mu umožnil vysokoškolské studium a také Zdena díky jemu odmaturovala na Střední ekonomické škole v Plzni. Přestěhovali se do nového bytu, ale za čas se rozhodli změnit prostředí. Oba si zařídili zaměstnání na Šumavě, pracovali ve velkém rekreačním areálu na Špičáku. Zdena jako recepční, manžel jako správce budov. Tato změna měla blahodárný vliv na zdraví celé rodiny. V roce 1989 se vrátili zpět do Plzně. Zdena pracovala opět na poště, na hlavní pokladně. Po pádu železné opony hodně cestovali.

„Pak ale přišly roky trápení“, vzpomíná manžel Václav. V roce 1993 byl Zdeně diagnostikován pozitivní nález v prsu. Po obtížném a bolestivém léčení, kdy nepomohla ani chemoterapie, ani lázeňská léčba, 23.srpna 1995 zemřela. Její manžel se všemožně snažil jí zbývající měsíce života ulehčit.Vzal si neplacené volno, aby nemusela ležet v nemocnici, pečoval o ni doma a skonala mezi svými blízkými. Bylo jí teprve čtyřiačtyřicet let. Neměla lehký život, ale byla dobrou manželkou i mámou. Její rodina a sourozenci na ni s láskou vzpomínají.

4.4 JIŘINA FOREJTKOVÁ

Nar. 1932, dcera Václava Mervarta a Anežky, rozené Efenberkové

Z dětství s tatínkem si toho příliš nepamatuji. Vím ale, jak jsme za války (1940-1945) jezdili na kole do cháborských lesů „dělat“ dřevo na topení, do Podchlumí do Paštikova mlýna zase pro mouku (bylo přídělové hospodářství na lístky) a do Kvasin k příbuzným pro švestky na povidla. Doma jsme měli malé hospodářství – kozy, které jsem musela chodit s ostatními dětmi ze sousedství pást, také chovného kozla, ten strašně zapáchal, ba smrděl, dále králíky, slepice i prase načerno, aby se o tom úřad nedozvěděl – bylo to zakázáno. Ovšem přídělový systém by rodinu za války neuživil! A na kozí mléko k nám chodili i příbuzní a pily jsme ho u my, děti.

Když jsem zlobila, musela jsem v koutě klečet. Ale měli jsme i své radovánky. Veselo bylo při sbírání obilí pro slepice, kdy jsme potajmu vytahovali stébla s klasem přímo ze snopů, nebo při pasení, to jsme zase dělali ohníčky a pekli si brambory. Pálily v dlaních, ale ta dobrota! Domů jsme se vraceli všichni vpodvečer – kozy a děti s kyticemi klasů, nejraději pšeničných. Ječmen, ten kousal a štípal. Za sbírání jsem občas od otce dostala i peněžní odměnu. Do našeho hospodářství patřil i včelín v rohu zahrady. O ten se s otcem staral i nevlastní bratr Pepa. Když se včely rojily, nedalo se na zahradu vůbec vyjít a i jindy jsme občas nějaké to žihadlo dostali. Ale odměnou nám byl výborný med. Ještě si vzpomínám, že taťka v pivovaře dostával po směně džbán piva pro vlastní potřebu. Vždy se při návratu domů zastavil nejdříve u otce Josefa, který bydlel ve druhé části dvojdomku, a odlil mu do sklenice. Doma se pak to, co zbylo, nalilo do patentních lahví a dalo se do sklípku jako sváteční pití na neděli.

A teď něco o mé mamince. Anežka Mervartová se narodila roku 1898 a zemřela v roce 1961. Pracovala jako tkadlena v závodě Stuha v Dobrušce. Měla pět sourozenců. Přivdala syna Josefa, tenkrát mu bylo osm let, a ve svých čtyřiatřiceti letech porodila mne, dceru Jiřinu. V roce 1945 šla do invalidního důchodu, měla nemocné srdce. Několikrát byla v lázních (Poděbrady, Františkovy Lázně), prohlédla si i Prahu při cestě na pohřeb svého bratra Josefa. Ráda chodila do divadla, milovala staré hry. Ve 47 letech ovdověla. I přes zdravotní problémy ráda na sklonku života hlídala vnučku Renatku (1958). Vnuk Jirka se bohužel narodil měsíc po její smrti.

                   Já jsem se narodila jako Jiřina Mervartová 7.2.1932 v Dobrušce. Povinnou školní docházku a jednoroční učební kurz jsem absolvovala v letech 1938 - 1947. Ve vzdělávání jsem pokračovala na Odborné škole pro ženská povolání v Novém Městě nad Metují (1947 – 1949). V témže roce jsem ukončila i kurz pro pomocné administrativní síly pro národní pojištění (ONP Nové Město nad Metují). Získala jsem i diplom a osvědčení o odborné kvalifikaci zdravotního pracovníka (1956). Dostala jsem zaměstnání v Okresní národní pojišťovně v Novém Městě nad Metují jako zdravotní sestra (1949 – 1951). Dále mě zaměstnala Nemocnice s poliklinikou Opočno jako obvodní sestru (od r.1952). Odtud jsem v roce 1982 přešla jako obvodní a vedoucí sestra na polikliniku v Dobrušce. To jsou jen holá fakta. Ale jak šel život?
                   Na své dětství vzpomínám ráda. V naší ulici Příčnice bydlela dobrá parta dětí, mých vrstevníků. Hráli jsme společně každý podvečer na ulici různé hry, například na sochy, na barvy, polívka se vaří... Byla jsem také sokolka a cvičila na XI. Všesokolském sletu v Praze (1948). Můj nevlastní bratr Pepík byl starší o jedenáct roků a musel mě jako chlapec vozit v kočárku a později všude vodit sebou, dokud jsem nepovyrostla. Určitě by raději šel hrát s kluky kopanou, ale já se ho držela jako klíště. Později říkal, že jsem ho moc zlobila. Vše uteklo jako voda a šel na vojnu. Byl u tankistů a moc mu to slušelo. Pracoval potom jako mistr odborného výcviku v učilišti strojírenského závodu Adast v Dobrušce. Ale o tom bude dále vyprávět jeho manželka Helena.
                   V roce 1953 jsem se provdala za Bohuslava Forejtka (1925), který pracoval jako truhlář v podniku svého otce. Přistěhoval se k nám na Příčnici, bydleli jsme ještě s mamkou – důchodkyní. Po pěti letech jsme přestavěli a rozšířili dům a v témže roce se narodila dcera Renata (1958), o dva roky později syn Jiří (1961). V šestapadesáti letech jsem šla do důchodu, ale na půl úvazku dále pracovala jako geriatrická sestra až do svých šedesáti let. V té době jsem onemocněla se srdcem, ale když se můj zdravotní stav zlepšil, chodila jsem zastupovat chybějící sestry na obvody. V roce 2003 jsme s manželem a rodinou oslavili „zlatou svatbu“, padesát let společného života. Máme čtyři vnoučata: Natálii, Dominika, Dominiku a Filipa. Manžel v roce 2005 zemřel. Prožili jsme spolu krásné manželství, měli hodně přátel, s nimiž jsme sportovali a cestovali, turistika byl náš koníček. Také děti a vnoučata nám dělaly radost.
                   Dcera Renata (1958), provdaná Vágnerová, vystudovala Pedagogickou fakultu Univerzity Hradec Králové a je zaměstnána jako učitelka. Její dcera Natálie studuje v Praze Vysokou školu ekonomickou – fakultu mezinárodních vztahů, obor diplomacie. Renatina mladší dcera Dominika (1992) navštěvuje Gymnázium v Dobrušce. Manžel Stanislav Vágner (1959) podniká v oboru zámečnictví.
                   Syn Jiří Forejtek (1961) absolvoval Střední průmyslovou školu stavební v Náchodě. V oboru nepracuje, podniká (alko-nealko nápoje). Má syna Dominika (1989), který ukončil gymnázium a studuje vysokou školu, obor informatika. Mladší syn Filípek (1995) chodí do základní školy. Manželka Monika (1968) je vystudovaná zdravotní sestra. Pomáhá manželovi v podnikání, vede obchod.
                   Když se ohlédnu za svým životem, jsem spokojená, nic bych neměnila. Jen ty roky utíkají příliš rychle.

4.5 JOSEF MERVART - HELENA MERVARTOVÁ

Nar. 1921, zes. 1976, syn Václava Mervarta a Anny, rozené Netíkové
Helena nar. 1927

Vyučil se řemeslu puškařskému u pana Duška v Opočně.Roku 1949 se oženil s Helenou Školníkovou. Později pracoval jako strojní zámečník a nakonec jako mistr odborného výcviku v učilišti n.p. Adast v Dobrušce. Hela byla holičkou a kadeřnicí v provozovně svého otce. Později – po mateřské dovolené – pracovala jako dělnice ve Stuze. Narodil se jim syn Josef (1949) a dcera Helena (1952). Obě děti jsou také zaměstnanci n.p. Stuha.

Syn Josef má syna Pepu (1977). Žije spolu s manželkou a dětmi Lucií (2000), Ilonkou (2002) a Honzíčkem (2006) na Spáleništi – Pasekách. Promě Pepy má Josef ještě dceru Petru (1980). Ta spolu s manželem dokončuje stavbu rodinného domu v Bílém Újezdě, kam se brzo přestěhují.

Dcera Helena se provdala za Oldřicha Jirouta z Holic. Narodil se jim syn Petr (1976), který bohužel tragicky zahynul – byl sražen na silnici zběsilým řidičem v necelých jedenatřiceti letech. Zůstala jim dcera Lenka (1984), studentka VŠ ekonomické v Pardubicích.

„Žili jsme s manželem skromně, ale spokojeně v domku v Malé Kostelní ulici v Dobrušce, společně s mou maminkou,“ vzpomíná Helenka Mervartová.

„Můj manžel měl velkou zálibu – včelaření. Na Příčnici, kde s otcem a nevlastní matkou před svatbou bydlel, měl v rohu zahrady velký včelín. Medu bylo dost pro nás i naše příbuzné. V sedmdesátých letech stavěl náš syn Pepík byt v družstevním domě a manžel mu vydatně pomáhal splnit limit odpracovaných hodin. To už se ale blížil nečekaný konec jeho života. V roce 1976 v nedožitých šestapadesáti letech zemřel na zástavu srdce, srdeční embolii.“

Další Heleniny vzpomínky sice nepatří přímo do kroniky rodu Mervartů, ale dokreslují život na přelomu 19. a 20. století, trápení, radosti i starost o prostou existenci obyčejných lidí. Jsou poučné a stojí za přečtení.

„Můj otec Otakar Školník se narodil roku 1897 v Přepychách jako nemanželský syn Marie Školníkové. Ta po skončení školní docházky odjela do Vídně, kde vypomáhala v rodině bohatého Žida. Její mládí a svěží vzhled ho natolik upoutaly, že ji nenechal na pokoji, dolézal za ní, až přišla do jiného stavu a narodil se malý Otakárek. Zneuctěná se musela vrátit domů do Přepych k rodičům. Tam chlapec vyrůstal a po škole se vyučil holičem. Šel pracovat do Dobrušky, kde na Malém náměstí měl provozovnu jeho děda, holič Jan Maršálek a byl mu zdatným pomocníkem. V rodině byly čtyři děti: Jan a Boženka zemřeli už v mládí na tehdy rozšířenou španělskou chřipku, dcera Marie se provdala do Brna a další dceru Hedviku si vzal tovaryš Otakar za ženu. Narodil se jim syn Jan – v sedmnácti letech podlehl v Praze (studoval na arcibiskupském gymnáziu) tuberkulóze. Jejich druhým dítětem jsem byla já, Helena. Vyučila jsem se u svého otce holičství a kadeřnictví a pracovala v jeho provozovně až do provdání. V Malé Kostelní ulici stál domek Maršálkových. Antonín ho koupil pro syna Richarda, který tam provozoval svou živnost. Prodával výkroj kůže (podrážky), postroje pro tažná zvířata a další kožené zboží, tehdy zákazníky žádané. Protože však domek svou velikostí už přestával stačit podnikání, koupili Maršálkovi nárožní dům proti kostelu, rozšířili ho a roku 1903 se tam přestěhovali. Dnes tam najdeme prodejnu jízdních kol, firmu Kola – Maršálek. Původní domek Richard prodal dědovi Janu Maršálkovi a můj otec Otakar s tchánem tam společně šlechtili své zákazníky až do roku 1952. V roce 1948 totiž proběhl komunistický puč, soukromé vlastnictví bylo zestátněno a z drobných provozoven byly zřízeny komunální podniky.“

4.6 SVATAVA SEDLISKÁ

Nar. 1946, dcera Antonína Mervarta a Josefy, rozené Břenkové

Můj tatínek byl v době mého dětství zaměstnán v Dobrušce u pošty. Byl listonoš, tenkrát se mu říkalo pošťák. Nosil černou pelerínu, černou čepici s lesklým kšiltem a přes rameno velikou koženou brašnu. Když se vrátil z práce domů, v malé síňce na věšáku u dveří pak visela brašna, pelerína i čepice, jako by tam stále někdo stál. Myslím, že jsem se toho někdy i bála, když jsem musela jít kolem. To mi byly tak tři – čtyři roky. V té síni nad vchodovými dveřmi visel i tmavý zasklený obrázek – domácí požehnání. Tatínek mne občas vzal do náruče a zvedl nahoru, abych lépe viděla, a já pak ukazovala prstíčkem na řádky, které jsme spolu „četli“. Vidím to jako dnes:

Kde víra – tam láska

Kde láska – tam svornost

Kde svornost – tam Bůh

Kde Bůh přebývá

tam nouze nebývá.

A nade dveřmi do kuchyně seděl na malém bidýlku vycpaný ledňáček, k němuž mě táta také musel přiblížit, abych si mohla sáhnout. Pamatuji, jak čepice, kterou mi často nasazoval na hlavu, byla prosáklá potem. Ta vůně se nedá zapomenout, patřila k jeho uniformě , a teprve později jsem pochopila, že i k namáhavému povolání. Za svými povinnostmi totiž prochodil pěšky i prošlapal na kole rozsáhlý rajón, myslím tím přilehlé obce Dobrušky směrem k Orlickým horám. Znal tam každý kout, každou chalupu, pamatoval si spoustu adres. S jeho kolem se mi vybavují i vzpomínky na naše houbařské výlety. Často jsme jezdili na houby do cháborských lesů a dokud jsem byla ještě malá, seděla jsem na nosiči u řidítek pánského kola a tatínek se mnou statečně šlapal po silnici jako první, maminka za námi na dámském kole a všichni jsme cestou svorně zpívali písničky tak nahlas, jak to jen šlo, abychom se slyšeli. Kola jsme si nechávali na dvoře u Kupků, to bylo hospodářské stavení na konci Chábor. Museli jsme vyšlapat cháborský kopec až nahoru a při zpáteční cestě zase ten protější, takže příležitostí ke zpěvu bylo dost. Mnohé z těch písní si ráda zazpívám i dnes. Nejvíc se mi líbila písnička Já husárek malý … a Když jsem šel z hub, ztratil jsem zub, našla ho Jóhana a dlouhejma nóhama, já na ni dup, dej sem ten zub, nebo ti vytrhnu z drdolu chlup! A drdol ženy tehdy opravdu nosily. Tedy v dětských očích to byly babičky, starší ženy a já jsem si pokaždé vzpomněla na tetu Mařenku, tatínkovu sestru, která měla vzadu na temeni hlavy vždy pečlivě zatočený drdol z hnědých, až po zem dlouhých nestříhaných vlasů, spletených do dvou copů. Ve stáří to už byl jen docela malý drdůlek, hodně prošedivělý.

Ještě bych chtěla připomenout, že tatínek nebyl na vojně, protože mu na pravé ruce chyběly u dvou prstů poslední dva články. Myslím, že o ně přišel ještě před válkou v továrně na Zastavilce při práci na soustruhu. V duchu jsem tomu byla ráda, že nemusel bojovat na frontě a nepřišel o život, jako jeho bratr Josef. Dodnes tu ruku vidím a na vlasech cítím její pohlazení.

Moje maminka Josefa byla nejstarší ze šesti dětí. Když si v mém dětství rodiče povídali o svých zážitcích z mládí, asi jsem dost pozorně neposlouchala, protože si matně vzpomínám jen na některé. Byly to příběhy jako z pohádkové knížky, nedovedla jsem si to představit:

… že jako děti všichni chodili bosi, v zimě šel do školy jen ten, kdo si mohl obout ty jediné boty, které v početné rodině byly, a aby ho nezábly ruce, dostal do každé ruky horký brambor ve slupce uvařený, který na konci cesty náramně chutnal, že děti musely po celý rok pomáhat v hospodářství – bylo to jako z Ladových obrázků! Vyprávěli o draní peří, sbírání klasů na poli, pasení dobytka a husí, o pečení chleba v peci, praní prádla v potoce v zimě, v létě...

Maminka jako nejstarší pomáhala s hlídáním ostatních dětí a musela zastat nejvíce práce i v kuchyni. Jako mladá odešla do služby k sedlákovi, ale kam, to už dnes nevím, prý to bylo někde v okolí Dobrušky, snad v Pulicích nebo Pohoří. Tehdy se seznámili s Toníčkem Mervartů, jak tatínkovi říkali. Často jsem slyšela chválu na maminčino kuchařské umění, zvláště tehdy, když jsme měli v neděli k obědu polévku s řezanými nudlemi. Byly tenoučké, opravdu vlasové. Ty dělala vždycky dopoledne na vále. Zručně vyválela tenké placky a říkala, že sedlák, u něhož jako děvče sloužila, vzal noviny,strčil je pod placku, a když se nedaly číst, tak ještě nebyla správně vyválená. A potom je dokázala tak tenounce nakrájet, jak se to podaří málokomu. Taky se naučila dobře šít, to kdysi bylo pro každou rodinu s dětmi téměř nutností. A hlavně si pamatuji, že ráda háčkovala. Vždycky byl nějaký nový ubrus nebo záclona sbaleny na hromádce s háčkem zapíchnutým nahoře a poblíž ležel čtverečkovaný papír se vzorem. Ten si většinou navrhla sama. Často jsem jí posunovala pravítko po řádku a dívala se, jak jí to jde, anebo podala brýle, či hledala zapadnutý háček.

Když v roce 1933 zemřela jejich prvorozená Anička, vzali si k sobě na byt a stravu maminčina o pět let mladšího bratra Josefa a starali se o něj až do vyučení klempířem. Myslím, že všechna ta dřina v mládí, smutek z úmrtí milované dcery i nekončící úklidové práce v dobrušské sokolovně se podepsaly na maminčině zdraví. Já sama jsem nic nepoznala, netušila, ale její srdíčko bylo nemocné a nakonec – pouhé dva měsíce před padesátými narozeninami – zemřela. Mně bylo jedenáct roků. Starost o nezaopatřené děti přiměla našeho tatínka postarat se o nějakou paní, která by na sebe vzala odpovědnost za nás i péči o domácnost. Vím, že se mi to tehdy nelíbilo, trucovala jsem, byla jsem ve věku, kdy se dítě samo nedokáže řídit rozumem a často nerozumí ani svým blízkým. Bohužel. Nicméně jednoho dne byla u nás paní Žofie s dcerou Jiřinou – ta byla jen o dva měsíce mladší než já. Dlouho trvalo, než jsem si na novou „mamku“ zvykla, ale život šel dál... Všichni jsme museli své povinnosti, závazky, přání i plány v průběhu let přizpůsobovat a věřím, že přesto má každý z nás jenom ty pěkné vzpomínky v sobě uloženy.

Prvorozená dcera Aninka, jak ji rodiče ve vzpomínkách nazývali, zemřela na spálu 21.prosince a pohřbena byla na dobrušském hřbitově 23.prosince 1933. Musely to být pro rodiče tehdy smutné Vánoce a jistě i všechny další. V červnu toho roku jí byly teprve čtyři roky.

Druhým narozeným byl v roce 1936 syn Miloslav. Vyučil se hornickému povolání v Malých Svatoňovicích a pak v roce 1957 nastoupil jako horník do podniku Výstavba ostravsko-karvinských dolů (VOKD). Prošel mnoha šachtami různých dolů Ostravsko-karvinského revíru. V roce 1957 se oženil a po narození druhého syna si postavili v Ostravě-Bludovicích rodinný domek. Těžkou práci horníka vykonával až do svého odchodu do důchodu v roce 1986. Vychovali s manželkou tři syny, dočkali se vnoučat. Míla zemřel v září 2005 na rakovinu plic.

Syn Pavel se narodil v Dobrušce na začátku roku 1943. Pro rodiče to byla jistě těžká doba. Otec pracoval jako poštovní zřízenec, maminka byla v domácnosti. Ve svých šestnácti letech nastoupil do železničního učiliště v Lounech, které ukončil roku 1962. Zajímavé je, že ještě před vojnou se sám naučil hrát na klarinet. Se svými kamarády tehdy vytvořil jazzovou skupinu a ze záliby hráli při různých příležitostech. Po skončení základní vojenské služby odešel i on na Ostravsko pracovat do dolů. Byl zaměstnán jako horník na šachtách podniku Výstavba OKD. Oženil se v roce 1966 a od té doby žije v Havířově. Roku 1977 nastoupil k dennímu studiu na Průmyslové škole hornické v Ostravě a po jeho ukončení pracoval jako technik až do roku 1991, kdy odešel ze šachty pro překročení expoziční doby prašnosti. Poté pracoval jako kontrolor výměníkových stanic u Správy sídlišť OKD, a to až do roku 1999. Má dva syny, kteří bydlí poblíž. V roce 1996 odešel do starobního důchodu. Je neobyčejně zručný a rád vyřezává ze dřeva, v poslední době například betlémy, ale jen pro své potěšení a radost blízkých.

Jako poslední jsem se v rodině roku 1946, tedy po válce, v domě na Příčnici 671 narodila já, Svatava. Protože jsem byla drobounká a narozená v prosinci, do první třídy jsem začala chodit až o rok později než moji vrstevníci. V roce 1954 se naše rodina přestěhovala do sokolovny, kde se hrálo i kino. V suterénu jsme měli malý byt. Otec byl zaměstnán jako správce a s maminkou se starali o úklid. Byl to každodenní úvazek se spoustou starostí. Kromě jiných aktivit v objektu se každý den v týdnu ve velkém sále cvičilo, nebo tam byly tréninky i zápasy v košíkové, házené, nohejbalu, v sobotu a v neděli večer se promítaly filmy, v plesové sezóně se tam konaly bály a taneční zábavy, takže například úklid parket po víkendu byl velmi náročný. Nejprve zamést, ručně drátěnkami parkety vydrátkovat, pak napastovat, vyleštit, aby se mohlo opět cvičit. Sál sloužil dopoledne jako tělocvična Střední průmyslové škole, odpoledne a večer cvičením Sokola. Často jsme museli pomáhat i my, děti, vždyť lavice na sezení před promítáním filmů bylo nutno přinést, sestavit a pak zase odnést a uložit do haly. Kromě toho se před začátkem kina provozoval malý bufet s občerstvením a cukrovinkami, kde jsem ráda pomáhala. Také starost o topení v zimní sezóně nebyla v této budově lehká, vytápělo se uhlím ze čtyř kotlů v suterénu. V létě zase přibylo kosení a hrabání trávy i sušení a uložení sena z prostor kolem sokolovny a hřišť.

Od roku 1954 jsem byla členkou Sokola a cvičení se stalo v dalších letech mým největším koníčkem. Když v lednu 1958 maminka náhle zemřela, vzala si mě k sobě do opatrování moje kmotra, paní Miloslava Jurčanová. Ta bydlela s manželem a dvěma dětmi v Praze – Dejvicích, kde jsem dokončila pátou třídu základní školy. Po prázdninách jsem se vrátila do Dobrušky a zde dokončila povinnou školní docházku. Ráda si vzpomínám na své působení v amatérském divadelním souboru při Závodním klubu Adast. V roce 1963 jsme s panem režisérem Paterou nastudovali hru Vladislava Vančury Josefína, kde jsem si zahrála hlavní roli. Byla to pro mne neobyčejná zkušenost a krásná vzpomínka na celý život.

Po skončení povinné školní docházky jsem v roce 1964 absolvovala dvouletou Ekonomickou školu v Náchodě a pak na tzv. umístěnku pracovala u pobočky SBČS v Rychnově nad Kněžnou. Moje přání a představy odejít z domova a žít samostatně se mi splnily v květnu roku 1965, kdy jsem nastoupila na místo tajemnice – sekretářky ve velkém ostravském podniku VOKD na ředitelství. Po celou dobu zaměstnání na různých úsecích podniku jsem nikdy nelitovala svého rozhodnutí. V roce 1966 jsem se vdala a v Ostravě bydlím dosud. Do starobního důchodu jsem odešla v roce 2003. S manželem Honzou máme dvě děti. Dcera Sabina je vdaná, bydlí v Opavě-Kylešovicích v rodinném domku s manželem a dvěma dcerami, Terezou a Janou. Syn Adam je svobodný.

5. OBRAZOVÁ PŘÍLOHA

Děda Josef v 1. sv. válce (zleva 1. sedící)

Oddací list dědy a babičky

Dvojdomek na Příčnici

Bučkovi slaví

Rodinné foto – Bučkovi, Mateční, Jirošovi
sedící zleva: Luba, Marta, Lojzík, Lucka
stojící zleva: Mirek, Katka, Hana, Martin

Veronika Jirošová

Pepík s Marcelkou z Mostu

Rodina Hesounových ze Zbůchu u Plzně
Jakub, Ivana, Jiří, Lucie

Rodina Hesounových z Opavy
Tereza, René
Johanka, Natálka

Zdena a Václav Švecovi

Josefa a Antonín Mervartovi

Rodina Antonína Mervarta
Pavel, Josefa, Miloslav, Antonín, Svatava

Zlatá svatba manželů Forejtkových
stojící nahoře zleva: Dominik, Monika, Jiří, Renata, Stanislav, Natálie
dole zleva: Filip, Jiřina, Bohuslav, Dominika

Oslava Renatiných padesátin

Pepa Mervart - tankista

Josef a Helena

Vysvědčení z Království českého

Rodokmen kozla

6. PODĚKOVÁNÍ

Děkuji všem, kteří podpořili moji snahu zachovat pro naše potomky alespoň útržky ze života rodiny Mervartů v minulém století. Zároveň se omlouvám za případné nepřesnosti v údajích.

Knížka je určena ke vpisování, opravování a doplňování rodinných údajů – jen tak bude sloužit svému účelu.

Především děkuji paní Jiřině Forejtkové, Svatce Sedliské, Heleně Mervartové, Pepíku Mervartovi a Václavu Švecovi za to, že sepsáním svých vzpomínek umožnili vznik tohoto dílka.

O technickou stránku a o vydání v digitální i knižní podobě se postarali moje dcera Lubomíra a vnuk Martin.I jim patří dík!

V elektronické podobě k nalezení na adrese http://kronika-mervartovi.myslenka.net/